ANDĚLÉ V MÝCH VLASECH
Autor: Lorna Byrneová, 2009
Pozn.: Vydala Euromedia Group, k.s., 2010, kniha je dostupná v knihkupectví
Andělé jsou tu pro nás, aby nám pomáhali,
a jakmile jednou uznáme, že existují,
začneme pociťovat jejich vliv na svůj život.
Lorna Byrneová
 |
 |
(kliknutím na obrázek jej zvětšíte)
Obálka knihy
Tato kniha je určena všem, kteří se zamýšlejí nad záhadami ležícími mimo každodenní skutečnost nebo pochybují o existenci posmrtného života. Dílo Andělé v mých vlasech představuje jímavé a hluboce podnětné putování do neviditelného světa.
Lorna Byrneová vždy vídala anděly, co jen její paměť sahá. Když byla ještě malá holčička, myslela si, že ty bytosti z jiného světa, které ji neustále provázejí, vidí každy. Ale její ne zcela normální chování bylo v očích dospělých znakem mentální zaostalosti. Dnes za ní přicházejí trpící a nešťastní lidé z celého světa pro útěchu a její léčitelské schopnosti, ba i teologové nejrůznějších církví se k ní utíkají o radu. Lorna má jejich plnou důvěru, pokud jde o schopnost komunikovat s duchy a anděly - a díky ochotě podělit se o své znalosti duchovního světa nám všem přináší poselství naděje a lásky.
Andělé v mých vlasech jsou strhující kronikou Lornina neuvěřitelného životního příběhu. Autorka nesmírně plasticky líčí své dětství v chudobném Irsku, hledání práce v Dublinu i manželství s mužem svých snů - bohužel brzy přervané manželovou smrtí. Její příběh, který se stal okamžitě bestsellerem, poskytuje čtenáři jedinečný pohled na andělské pomocníky, kteří nás neustále obklopují a čekají jen na naši prosbu o pomoc. Jak Lorna říká: "Stačí jen požádat."
V povznášející autobigrafii se tato moderní irská mystička dělí se čtenáři o svá setkání a rozhovory s anděly, které zná po celý život.
Ukázka z knihy - první kapitola
Jinýma očima
Když mi byly dva roky, doktor řekl mé mamince, že jsem "retardovaná".
Už když jsem byla miminko, si matka všímala, že přebývám jaksi ve svém vlastním světě. Dokonce se pamatuju, jak jsem ležela v postýlce - vlastně to byl velký koš - a nade mnou se nakláněla maminka. Kolem ní jsem viděla nádherná, zářivá stvořeníčka ve všech barvách, co jich jen má duha; byla mnohem větší než já, ale menší než maminka - byla velká asi jako tříleté děti. Tato stvoření poletovala ve vzduchu jako peříčka a pamatuju se, že jsem se po nich natahovala, abych si na ně sáhla, ale že se mi to nikdy nepodařilo. Ty bytůstky, které vydávaly krásné světlo, mě fascinovaly. V té době jsem si ovšem neuvědomovala, že vidím něco, co ostatní lidé nevidí; teprve mnohem později jsem se dozvěděla, že těm stvořením se říká andělé.
Jak měsíce ubíhaly, maminka si začala všímat, že se skoro vždycky upřeně dívám někam jinam, i když se všemi způsoby snažila upoutat mou pozornost. A já jsem opravdu byla jakoby jinde: byla jsem někde mimo, s těmi andělíčky, dívala jsem se na ně, s nimi si hrála a povídala. Byla jsem jako očarovaná.
Mluvit jsem začala dost pozdě, ale s anděly jsem si povídala od nejútlejšího věku. Někdy jsme spolu hovořili prostřednictvím slov, tak, jak je chápete vy i já, ale někdy nebylo žádných slov zapotřebí - rozuměli jsme navzájem svým myšlenkám. Byla jsem přesvědčená, že to, co vidím, vidí i ostatní, ale pak mi andělé řekli, abych o tom nikomu nic neříkala, že to bude naše tajemství. A je pravda, že mnoho let jsem anděly poslouchala a nikomu jsem o nich neřekla. Teprve nyní, když píšu tuto knihu, vyprávím o tom, co jsem viděla a vídám.
...
Dvacátá pátá kapitola
... Jednou ráno - bylo to následujícího léta - za mnou přišla matka s dcerou. Dcera Sophie, které bylo něco přes dvacet, trpěla neustálými bolestmi paže a celého těla následkem dopravní nehody. Lékaři dělali vše, co bylo v jejich silách, a víc pomoci nemohli. Sophie trpěla bolestmi již několik let a matka byla velmi znepokojená. Dcera trvala na tom, abych nejdřív promluvila s matkou, a zatím seděla v naší malé předsíni a četla si nějaký časopis.
S matkou jsem mluvila asi půl hodiny, nakonec jsem se za ni pomodlila, požehnala jsem jí a poprosila anděly léčitele o uzdravení po všech stránkách. Také jsem jí dala motlitbu andělů léčitelů. Když jsme potom s matkou vyšly do předsíně za Sophií, ihned jsem viděla, že tam andělé už byli. Atmosféra byla mnohem jasnější a hřejivější a ve vzduchu vířilo cosi, čemu říkám vánek andělů léčitelů. Usmála jsem se, neboť jsem věděla, co se stalo.
Sophie seděla na židli a tvrdě spala. Matka jí jemně probudila a dcera se na nás omámeně podívala. Najednou se usmála a řekla: "Už mě nic nebolí. Všechny ty bolesti jsou pryč!"
Přitom vstala, otáčela se, pohybovala celým tělem mnohem volněji než předtím, ohýbala ruce i nohy a přesvědčovala se, že bolesti jsou opravdu tytam. Byla jako dítě, tančila a smála se čirou radostí, že má zase tělo, které nebolí.
"Lorno, cítím se fantasticky. Zdálo se mi, že jste mě uspala, a zatímco jsem spala, slétlo se kolem plno andělů a dotýkali se mě. Vyléčili mě."
Vzala jsem ji do svého pokojíčku, abych jí požehnala a poděkovala Bohu i andělům za její uzdravení. Vždyť jsem jí ani nestačila dát modlitbu, a andělé léčitelé se hned pustili do díla. ... (pokračování v knize)